Devět mužských sborů

Z Sborová Wiki

Přejít na: navigace, hledání

Autor: Josef Bohuslav Foerster

Rok vzniku: 1894-1897


V Hamburku v letech 1894-1897 vznikl slavný cyklus "Devíti mužských sborů", psaných zase většinou na slova J. V. Sládka. Z nich některé dnes již přímo znárodněly ("Polní cestou"). Po stránce technické přinášejí již vše to, co charakterisuje Foerstrovo sborové umění: sytost harmonie, používající nejen trojzvuků, ale v hojné míře i alterovaných čtverozvuků, důraz na vláčnost melodie, zpěvné průchody a průtahy, terciové a sextové paralely, uplatňování středních hlasů jako vedoucího melodického činitele atd. Předpokladem tohoto vokálního mistrovství byla Foerstrovi dokonalá znalost díla G. P. da Palestriny a jiných klasických tvůrců církevních mottet. O tyto vzory se opírá spíše nežli o své domácí předchůdce, vyjímaje ovšem Bedřicha Smetanu. S ním má společnou vroucnost melodické linie, přirozenost harmonických postupů a dokonalost deklamace zpívaného českého slova i věty. Zcela nové je Foerstrovo vypracování sborové dynamiky. Zde využívá celé palety možností od nejjemnějšího pianissima až po drtivé fortissimo, připomínající pleno varhan. U žádného staršího skladatele nenajdeme takové dynamické kontrasty jako u J. B. Foerstra. Nadto však jde Foerster do detailů: vyzvedá jednotlivé úseky melodiky ve všech hlasech bez rozdílu, čímž dosahuje úžasné plastičnosti skladeb. Musilo ovšem přijíti teprve dokonalé reprodukční umění našich pěveckých sdružení, aby všechny tyto požadavky splnilo. Staré zpěvácké spolky na tento nový sloh nestačily a proto se k němu tehdy stavěly do výslovné oposice. Sbory Foerstrovy byly u nich dlouho pokládány za příliš těžké, učené, krajně moderní. Jen zvolna si sem Foerstrovo umění razilo cestu. Nakonec ovšem zvítězilo úplně, a to mělo za následek i pozvednutí reprodukční úrovně většiny našich zpěváckých spolků. Chtěly-li zpívat Foerstra, musily se vzdát svých starých zvyků a přinést novým dílům kus poctivé studijní práce. Byly za to ovšem bohatě odměněny požitky, které s sebou Foerstrovo umění přinášelo a jež svým pěvcům štědře rozdávalo.


Z počátku nebylo mnoho těch, kdo se na Foerstrovy sbory odvážili. Mezi prvé průkopníky patří pražský Pěvecký kruh "Tovačovský" se sbormistrem Vojtěchem Störzrem a pak t. zv. Pařížský odbor Plzeňského "Hlaholu", který po prvé zpíval sbory Foerstrovy v zahraničí, v Brusselu a Paříži r. 1900. Těmto dvěma pěveckým tělesům jsou také mnohé z prvých Foerstrových sborů věnovány.


V čele Devíti sboru op. 47 stojí úchvatný "Oráč" na slova K. Dostála-Lutinova. Oslavuje oráče všech dob, od pravěku až po současnost, s jejich příkořími a utrpením, z něhož však roste chléb pro celé lidstvo. V symbolické postavě oráčově byl některými vykladači spatřován sám Kristus, jehož obět také byla splácena nevděkem lidí. Skladbu však můžeme chápat i bez této mystiky, jako oslavu těžce pracujícího a nepochopením stíhaného člověka. Podobně zaměřen je i sbor "Mé orné půdy každý hon“ na báseň Sládkovu, kde při slovech "věkovitými kořeny a pevně každým svazem" skladatel významně používá citátu husitského chorálu. Dokazuje to, jak Foerster správně chápal českou náboženskou tradici a jak souhlasil se Smetanovým pohledem na naši hrdinnou národní minulost. I on dovedl v případě potřeby najíti tóny silně energické, jež mu, jako domnělému "pouhému lyrikovi" byly někdy upírány. Pravý Foerster je ovšem hymnik širokého dechu. Takovým se jeví zvláště ve sboru "Velké, širé, rodné lány", chvalozpěvu na naši krásnou zem, zelenou vlnícím se obilím a ozářenou jarním sluncem. Je to nejsmetanovštější Foerstrov sbor, naplněný nezkalenou radostí a štěstím při pohledu na úrodný kraj, jenž nám byl přisouzen jako náš odvěký domov. Skladatel zde svými tóny nově vyjadřuje stejný pocit, jaký měli tvůrcové naší národní hymny. Není proto divu, že i tento Foerstrův sbor brzo takřka znárodněl.


Idylické tóny se rozeznívají také ve vřelém, ač velmi prostém sboru "Skřivánkovl', kde skladatel vědomě pracuje i s jemnou zvukomalbou, znázorňující naslouchání třpytnému zpěvu skřivánkovu. Zato krátký, ale hluboký sbor "Polní cestou" je naplněn tragickým pocitem zmaru života uprostřed jímavé scenerie rozkvetlé přírody. Jako by zde znovu ožila myšlenka Máchova "Máje", jenž je také založen na protikládu lidské tragiky a úchvatné krásy přírodní. Foerstrovy prostředky jsou zde velmi prosté; průhledné akordy s jednotvárným rytmem velkých zvonů, jež znázorňují druhé basy, jen tu a tam se pozvedne melodický úryvek v tenoru nebo barytonu ("slunce plálo", "zabzučela bludná včela") - a přece výsledný dojem je neobyčejně silný. Z celého sboru se line tichý smutek, opět pocit teskné melancholie slovanského rázu. Zevní výraz je zdrželivý, střízlivý, avšak tím více citu je vloženo dovnitř. To dobře pochopilo nejen české obecenstvo, u něhož je tento sbor odedávna nejoblíbenější, ale i četní cizí posluchači, i když nerozuměli zpívanému textu. Tak silná je nálada tohoto malého Foerstrova arcidíla.

—————————————

Citováno z: PLAVEC, Josef, Sborová tvorba Josefa Bohuslava Foerstra., Vydal Jos. R.Vilímek., Praha 1948

Osobní nástroje
„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich