Polní mše

Z Sborová Wiki

Přejít na: navigace, hledání

Autor: Bohuslav Martinů


Koncem roku 1939 jako by byl poháněn vnitřním nepokojem a potřebou reagovat angažovanou skladbou na válečné události; přichází Bohuslav Martinů za mladým novinářem a spisovatelem Jiřím Muchou s přáním, aby mu připravil textovou předlohu pro skladbu, jež dostala název POLNÍ MŠE. Takřka si vynucuje pokračování textu, když se mu zdá, že básník nestačí jeho pracovnímu tempu. Mucha mu přinášel text na drobných útržcích papíru, které mnohdy ani sám nestačil navzájem porovnat a upravit, a už se ocitaly v nové kompozici. Vokální složka je zde provázena souborem dechových a bicích nástrojů, klavíru a harmonia, což příznačně dokresluje směr kantátové tvorby u Martinů vůbec: pouze jednou v životě - v ČESKÉ RAPSODII z r. 1918 - uvolnil stavidla "monumentálního" projevu; všechny příbuzné další skladby směřují k omezení zvukové a proklamativní stránky díla ve prospěch komorního vyjádření, spojovaného s hloubkou myšlenky a emocionální intenzitou.


I POLNÍ MŠE vyniká v prvním plánu tímto nefalšovaným, lidským přístupem k společenské tragédii, jakou je válka. Jakkoli by se to zdálo při letmém pohledu na její partituru zcela samozřejmé, neudává její myšlenkovou linii tón biblických textů, kterých Martinů v kantátě použil (Matouš ev. 6 : 9-12, žalmy 44 : 2, 42 : 8, 9, 57: část 2. verše a 3. 56 : 3. 57 : 6, 54: 7). nýbrž teprve jejich konfrontace s Muchovým spíše civilním myšlením. A v tomto dialogu. do něhož je vtahován i posluchač, si navzájem odpovídá staletími prošlá poezie křesťanského životního názoru s pocity moderního člověka, strádajícího odloučením od vlasti, prožívajícího svá osamění "vojáka na stráži", rozechvělého obavami před blížící se apokalypsou války. Měkké vyrovní těchto dvou světů .zprostředkovává hudební složka, evokující nejprve nejprostší hudební zkušenosti posluchače, aby na ně plynule navázala.


Po nezbytné přístupnosti hudebního projevu volalo nejvýš demokratické určení POLNÍ MŠE Bohuslava Martinů:


"V Paříži, seskupeni okolo kolonie (v domě, kde před lety pracovali Masaryk a Beneš) , pracujeme na odboji, posilováni zprávami krajanů amerických a jejich pomocí. Naši hoši jsou mobilizováni a odjiždějí na jih Francie. a my, kteří jsme v Paříži, hledáme co bychom jim poslali, abychom zůstali v kontaktu s nimi. V té době přistupuji k práci na Polni mši, která je určena našim hochům v táborech (. . .),. chtěl bych jim poslat skladbu, kterou by sami provedli a o které by věděli, že je psána pro ně - že na ně vzpomínáme a že jsme s nimi. " (Martinů 1966, s. 280-1)


O upřímnosti tohoto vyznání není třeba míti pochyby; je v něm obsažen týž občanský postoj, který vede u Martinů k tomu, aby se po vypuknutí války ihned přihlásil jako dobrovolník vzdor svým devětačtyřiceti letům; se stejným pocitem občanské povinnosti se přihlásí Charlotta Martinů o své místo ve válečné výrobě. Ovšem ani v době války neustrne intelektuální život společnosti, která potřebuje stále své básníky, skladatele, svá divadla a koncerty. Životním posláním Martinů byla hudba a jí tedy zůstává věren - po překonání prvního otřesu vyvolaného výbuchem války. POLNI MŠE je první skladbou, která byla začata po tomto pro Evropu i celý svět tak osudném okamžiku.


Tvoří ji pět navzájem skloubených částí: nejprve úvod s tradiční modlitbou mužského sboru. Přechází plynule do básnické meditace, jež strhává pozornost k bolestně naléhající životní skutečnosti vojáka na prahu války. Pokrátkém interludiu harmonia zaznívá barytonové sólo: "Kdo z nás byl kdy před smrti statečný?"


Až dosud směřuje kantáta religiózním směrem - s trýznivými pochybami jednotlivce o sobě samém a se smířlivou všeobjímající koncepcí christianismu.


Ostrý vpád polnice s francouzskou vojenskou fanfárou oddělí další lyrickou instrumentální mezihru od unisona sboru, který přes žalmový text dospívá k nečekanému vrcholu díla: "Domove vzdálený, cesto svatá našeho dětství. zvony večerni! Domove vzdálený, pole obilná, zahrado podzimní!"


Pointy je dosaženo: myšlenkovou dominantou MŠE se náhle stala představa domova, ohrožené vlasti, a tomuto přechodu slouží překrásným způsobem i proměna hudebního proudu, posilující nyní pocit životní réality, k níž vyznění skladby obrátila Muchova poetická předloha.


Předposlední epizodou kantáty je monolog vojáka na stráži; tedy návrat k subjektivnímu vidění, k rozechvění nitra, jež nesmí usnout, "a čas nepospíchá". A aby myšlenkové symetrie v tomto řetězu hudebně poétických obrazů bylo dosaženo, vrací se Martinů k slovům žalmisty a k úvodní modlitbě.


Pro POLNí MŠI je neobyčejně charakteristická její témbrová složka: temný zvuk mužského sboru se neustále střídá s barevností několika dechů, klavíru, harmonia a bohatě zastoupených bicích nástrojů; komorní ráz a zvláštní zvukovost této kantáty ožije v rozechvívajících souvislostech ještě jedenkrát:,až bude Martinů komponovat své poslední velké dílo, PROROCTVÍ IZAIAŠOVO.


—————————————————

Citováno z: MIHULE Jaroslav, Bohuslav Martinů,Profil života a díla,. Editio supraphon 1974

Osobní nástroje
„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich