Výhružka

Z Sborová Wiki

Přejít na: navigace, hledání

Autor: Leoš Janáček

Rok vzniku: 1885


Čtveřice mužských sborů: Vyhrůžka, Ó lásko, Ach, vojna, vojna! a Krásné oči tvé, vznikla pravděpodobně v první polovině r. 1885. Je to čtveřice poněkud nesourodá tím, že text prvních tří sborů je převzat z lidových písní, kdežto poslední číslo má za podklad text umělý — totiž báseň, či spíše napodobeninu básní Vítězslava Hálka od Jar. Tichého a nadto se i hudebně přiklání k slohu onoho skladatele, který u nás byl tehdy považován za nejpovolanějšího hudebního tlumočníka Hálkova: Karla Bendla. Ve dvou slokách, které se liší jen rytmickým přizpůsobením některých míst požadavkům textu, velebí zde básník oči, které mu věrně září uprostřed životních bouří a jednou mu bohdá budou zářit i v hodině smrti. Tomuto obsahu odpovídá i hudební stavba každé sloky: po dramaticky vzrušeném f moll konejšivý, až nebezpečně sladký obrat As dur, s trojitě dělenými tenory.


Zcela jiného rázu než tento další výlev romantického světobolu, kterým Janáček splatil daň své době (způsobem arci technicky svrchovaným), jsou sbory ostatní, představující zároveň první vítězství nad onou tvůrčí krizí. Text Vyhrůžky je převzat z písně Ej, pravím, synku, pravím tobě (od východomoravské Studénky), kterou zapsal Sušil ve své monumentální sbírce Moravské národní písně. Janáček jej však zhudebnil nejen zcela samostatně, nýbrž dal mu i nový, prohloubený smysl.


„Text by snadno mohl svést k výkladu," píše Helfert, „že je to výsměch milé nevěrnému milému: „Já sem sobě umínila, aby sem cě opuscila... Smutný budzěš, plakac budzčš,dyžmne s inšim vidzěc budzěš, jak se budzěm namluvaci a z tebe se vysmivaci!..." Janáček však pojal text zcela jinak.


Vytušil právě pod tímto výsměchem onu zvláštní, těžko definovatelnou směs bolu, lítosti a soucitu, jak ji dovedl tak mistrně vyjadřovat např. Neruda. Tak jeho hudební interpretace změnila prostý, zdánlivě výsměšný text v baladu rozchodu dvou milenců. "Nesouhlasím s Helfertem jen stran dívčina domnělého soucitu s tím, jenž rozchod způsobil: snaží se naopak (a ryze žensky) zmírnit vlastní bol právě představou, že ani milému nebude rozchod lhostejný."


Buď jak bud: je-li tento sbor již plně janáčkovský tím, jak proniká do duše lidu pomocí slov lidové písně hlouběji než tato píseň sama, je už janáčkovský též svou hudební stavbou; dvoutaktový zpěvní motiv řadí se zde citlivými in-flexemi nejprve v osmitaktovou sloku, která se zas násobí vlastními bohatými proměnami; tak se při slovech „A jak já půjdu do kostela" melodie se zoufalým furiantstvím a (hudebně v ryze lidové tradici) vyšvihne až na hořejší tercii původního nápěvu, naopak v „kostelním" unisonu se ztišuje do zaleknutého pp při pomyšlení „A jak já budu u oltáře, tam nám pan farář (s tím druhým) ruce sváže," při slovech „sváže nám jich z púhej lásky" pak se zprvu s okázalou vřelostí rozzáří do D dur, ale právě na slovo „láska" klesá přímo symbolickým „klamným", zde dokonce — abych tak řekl — sebeklamným závěrem do B dur a ve zvážnělém p si uvědomuje: „Rozváže nás (jen) Bůh nebeský!"


Malé, hrdě maskované, ale tím silnější drama v kostce.



Při tolika novotách prvních tří sborů nelze se ani tuze divit, že pražské hudební, a zejména ovšem nakladatelské kruhy reagovaly dlouho vyhýbavě a že po brněnském provedení r. 1886 a 1889 následovala Praha až po dvaceti letech. Vždyť i Dvořák, jemuž je cyklus věnován, kolísá ve svém děkovném dopise z 13. září 1886 mezi obdivem a údivem: „Musím se Vám upřímně přiznat, že nad tak mnohým místem, zejména pokud se týče modulací, jsem byl zaražen a nevěděl jsem si rady..." S rozkošnou svědomitostí arci dodává: „Ale když jsem si je přehrával, jednou, po druhé — po třetí — mé ucho si přece zvyklo a pravil jsem si: No, může to tak být, ale hádat by jsme se o tom mohli!" V každém případě „dýše z nich (což je to hlavní) opravdový slovanský ducha. není to žádný Liedertafel a jsou místa tam, která čarovně působit budou." Jeho naděje však, že je brzy uslyší, se nesplnila: bylyť v Praze provedeny až r. 1906, dvě léta po jeho smrti, pražským Hlaholem pod Ad. Piskáčkem. Ale snad místo ve 3. sboru „zvonilo" Dvořákovi v hlavě, ještě když psal v III. jednání Rusalky varovný sbor Rusalčiných družek.


——————————

Citováno z knihy: VOGEL, Jaroslav, 1894-1970 Leoš Janáček : Život a dílo / Jaroslav Vogel. -- 1. vyd. Praha : SHV, 1963 385 s., fot. příl. : noty Bibliografie. - Rejstřík.

Osobní nástroje
„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde